Google Glass: budoucnost na obličeji, kterou nikdo nechtěl nosit

V roce 2012 předvedl Sergey Brin Google Glass na konferenci I/O velkolepým seskokem padákem v přímém přenosu. Brýle s kamerou a displejem u oka vypadaly jako materializovaná sci-fi budoucnost a Google je začal prodávat vybraným „Explorerům“ za 1 500 dolarů — s tím, že veřejná verze na sebe nenechá dlouho čekat.

Jenže produkt vyšel mezi lidi dřív, než kdokoli zodpověděl základní otázky: k čemu to vlastně je, kolik to bude stát v běžném prodeji a jak se budou cítit lidé, na které kamera na cizím obličeji míří.

Google se rozhodl pustit nehotový prototyp do veřejného prostoru a nechat „časné osvojitele“, aby použití vymysleli za firmu. Marketing předběhl produkt: brýle nosily celebrity na přehlídkách, zatímco baterie vydržela pár hodin a smysluplných aplikací bylo minimum.

Firma podcenila společenský rozměr technologie. Nenápadná kamera na obličeji vyvolala okamžitou obrannou reakci: bary, kina a restaurace začaly brýle zakazovat, nositelé dostali přezdívku „glasshole“ a produkt se stal terčem posměchu místo touhy. Google navíc nikdy jasně neřekl, jaký problém Glass řeší — a za 1 500 dolarů si zvědavost koupí jen málokdo. V lednu 2015 program Explorer skončil a spotřebitelská verze už nikdy nevyšla.

Uvnitř Googlu fungovala kultura „vypusť a uvidíš“, která skvěle funguje u webových služeb, ale ne u hardwaru, který lidé nosí na obličeji mezi ostatními lidmi. Tým řešil technologii, ne sociální kontext. A protože prototyp dostal masivní marketing, veřejnost ho soudila jako hotový produkt — každá slabina se počítala dvojnásob.